100 letá varhanice a plná katedrála zpívající s varhany hymnu ve stoje

100 letá varhanice a plná katedrála zpívající s varhany hymnu ve stoje 

a další prožitky a zážitky pro mne vytvořilo pozvání od mé drahé přítelkyně na varhanní koncert do katedrály..

Vstoupily jsme společně do posvátného prostoru katedrály a zjistily, že všechny židle i lavice jsou plné. Prošly jsme do přední části chrámu a hledaly místo, kam se uchýlit k poslechu koncertu, ve kterém hlavní roli měly mít varhany. Před námi ve štrůdlu lidiček hledajících místo též, byla i slečna, která dostala stejně jako my nápad.. 

Usedly jsme na schody v boční části chrámu a nakonec zjistily, že je to jedno z nej míst pro tento zážitek. 

Naše oči viděly přímo před námi velkolepost varhan i celý sbor. Tedy dva sbory. A hlavně pana dirigenta. Jeho plynutí s hudbou, každičký tón projevený a procítěný dokonale v těle s neskutečnou vášní a láskou, bez ohledu na jeho věk a totálně propocená košile už v první části koncertu mne fascinovala.Občas jsem o něj měla i strach. Protože jeho rozvášněné pohyby na stoličce dávajícímu mu vyvýšenou pozici nad sboristy, byla těsně u zábradlíčka nad hlavní lodí chrámu. 

A občas to vypadalo, že z balkónu musí vypadnout. Nejraději bych mu dala úvazek pro lození po skalách, nebo jistící lanko jako v cirkuse. No, vše proběhlo bez úhony. Pan dirigent zdá se ovládá během svého proudu génia při "práci" i levitaci. 

 Lahodná a mocně vibrující hudba rozezněla celou kadedrálu i každou živou bytost v ní.

 Dvořák ji prý skládal 3 měsíce v kuse. Na konci jsem měla pocit, že vibrují i schody z kamene, na kterých jsme seděly. Nebo my. Celé. Od hlavy až po konečky prstů. Po celou dobu jsem čekala, zda se nám paní varhanice Alena Veselá ukáže. 

Ženská zralost mne zajímá a baví vlastně celý život. Už od dětství jsem naslouchala příběhům. Takže 100 letá paní, která odehraje koncert jakoby nic a ještě pokračuje přídavkem, pro mne byla už jen skrze všechny ty tóny linoucí se kadedrálou z tohototo velkolepého nástroje mocnou a hlubokou inspirací. 

Jemně mne uvnitř hladí, že existují lidé, kteří prožily život uprostřed svého flow. Lidé, které vyživilo a osvěžilo v životě to, čím se zabývaly ve svých dnech nejvíce. Co si zvolili za svou vášeň. Dnes jsem si vyhledala paní varhanici i na netu. A její životní příběh je mocný. Jsem ráda, že jsem mohla být u toho, když hrála. A ještě k tomu v katedrále. 

Při odchodu domů nás provázela hudba moderní na ulici. A byl to šok. Zněla tak hrubě vedle té, která nás naplnila uvnitř katedrály. Slova mi připadala prázdná. Alespoň u těch skladeb, které k nám v tu chvíli doléhaly. Uff. Prostě jako katedrála a obchodní centrum vedle sebe. No, přesto věřím, že i tento styl a způsob vibrací uvolňuje něco z duše toho, kdo dílo vytvořil, předává i poslouchá. 

Co já mohu vědět o tom, co přesně pro tyto živé bytosti znamená. A jakou roli v jejich životech přesně tato forma zvuku a slov sehrává. Není třeba posuzovat.. Jen zavnímat a nechat plynout.. 

S vděčností a jemným rozechvěním se s Radkou loučíme. Na mne čeká za pár dní odlet na Tenerife s mým milovaným mužem. V tuto chvíli ještě netuším, že také jedna velká diskotéka od oběda do noci, ze všech světových stran. I z atlantiku, z lodí se linoucí... No, o tom třeba někdy příště.