Galantně mne pustil do schodů pán opírající se o hůlku

Na procházce mne galantně pustil do schodů pán opírající se o hůlku.

Trochu se kolíbal, jak hledal stabilitu. A zvláštně zářil. Takovou tou vůní nadšení.

Nakažlivého, šířícího se do okolí. I když jsme se neznali, začal si se mnou povídat.

Ve stejnou chvíli vytáhl z kapsy zimní bundy dopis a mával jím veledůležitě a až s jakousi posvátností ve vzduchu.. 

Dnes mu do schránky hodil pošťák dopis pro někoho jiného. Zjistil, že na té ulici, která je nadepsaná na obálce, ještě nebyl. 

No, je to někde blízko jeho domova. A rozhodl se, že se vydá na dobrodružnou výpravu a šlechetně doručí psaní do té správné schránky sám. 

Jako chrabrý rytíř s úkolem šlechetným z dob dávných se mne zeptal na cestu neznámou krajinou..

Ulici, kterou vyslovil, jsem znala. Popsala jsem mu, jak se tam dostane. Bylo to kousek od nás. Od místa, kde jsme se setkali. No, kousek pro mne. Pro tohoto pána s hůlkou to bylo celkem daleko. Hrdě vykročil opírajíce se o hůlku kupředu, aby splnil svou misi. 

V tu chvíli mne napadlo:"Co mu nabídnout, že to tam zanesu já?" 

Při pohledu na pána a jeho záři a nadšení z plnění veledůležitého úkolu, jsem si tento nápad nechala pro sebe. Proč mu kazit den. Proč se snažit "pomocí" hatit jeho nadšení a utlumit a udusit proud života, který ho plně pohltil.

Však už teď ho osvěžil a dodal mu neuvěřitelnou živost a radost. A tak mne u toho napadá, zda jindy na jiných místech, s jinými lidmi, je moje pomoc opravdu pomocí..

Obrázek Pinterest