Jak jsem potkala rytíře
21.01.2019
Po delší době zasedám za volant...
Před pár dny mi umřela babička. V dětství jsem u ní byla celkem často, ale po rozvodu rodičů se jemné nitky vzájemných vztahů zpřetrhaly...
Na silnicích je provoz tak akorát na to, abych v klidu ovládala řízení a u toho si před očima přehrávala vzpomínky...
V mém rodném městě je zrovna část, kterou potřebuji projet ke hřbitovu, nově vybavená obchvatem. I když tudy jedu poprvé, podaří se mi včas odbočit tam, kam mám. Celá šťastná, že tentokrát nebudu bloudit, se ocitám na silnici vedoucí všechna čtyři kola mého červeného vozu ven z města...
Ach jo! Tam přece nejedu.
Potřebuju přesně opačný směr a najít tu pravou odbočku ke hřbitovu.
Jak se celou cestu zdržím všech náhlých a zmatkovitých akcí, tak teď se vše nakumulovalo a já znenadání najíždím na jakýsi nájezd u plotu, celý z písku a kamínků. Záměr byl se otočit a pokračovat správným směrem...
Jenže....
Na okraji nájezdu je díra a v ní nadobro ponořené zadní kolo mého auta.
Snažím se rozjet, ale motor nemá dostatek plynu a utichá...
Znovu to zkouším...
Motor utichá...
Znovu...
Utichá...
Když utichá už po desátém nastartování, začínám vnímat silné troubení. Přichází z obou směrů...
Tý brďo, já tu blokuju oba směry silnice a jsem úplně bezmocná....
Pane Bože, co mám dělat?
Z vozidla z protějšího směru, prvního v nekonečné řadě aut vpravo, vystupuje rozčilený muž a něco křičí....
Moc ho nevnímám přes slova. Ale jeho tělo a energie napětí ve vzduchu mne začíná totálně připravovat i o poslední kapky logiky a zdravého rozumu....
No, ne že bych v normálním stavu měla zrovna těchto dvou kvalit nadbytek...
"Ženská, co to tu vyvádíte?" křičí nabručeně a já se mu vůbec nedivím... tak prostě vyděšeně přikyvuju...
A aby toho nebylo málo, ukazuje jakýsi průkaz.... později mi dochází, že tam bylo kriminální... a něco.... což mi klidu ani důvtipu nedodá.
Zmůžu se jen na tiché povzdechnutí: "No, pohromu století, zdá se... a nevím, jak to vyřešit..."
Hlavou mi letí, že kdyby to bylo možné, tak bych udělala cokoliv, aby to auto konečně vyjelo a ostatní mohli pokračovat... A nebo abych alespoň já sama zmizela někam, kde je klid, slunce, moře.... a hlavně žádný zádrhel v dopravním provozu.
Chlapík se najednou tváří v tvář mé křehké bezmoci stává rytířem....
Usedá za volant a na jeden úspěšný pokus mne z celé situace vysvobodí... UFFFFFFF
S přiblblým úsměvem poděkuji a mizím v nastartovaném autě. Za zády se slovy: "Dejte na sebe pozor!" odjíždím celá rudá z místa.
Celým mým tělem začíná proudit vděčnost.
Je horká, slastná, úlevná
a v každé mé buňce si tančí velké DĚKUJI!
