Jak jsem zmizela v atlantiku

Když s tebou houpe oceán

a staneš se pro tu chvíli, 

pro ten oka mžik

jeho součástí..

Když slunce do něj zapadá

jakoby zhasnout navždy mělo..

Pak rozplyneš se v oceánu blaženosti

a přítomnost je rozprostřená navždy

v tobě a ty v ní..

Vůbec nic ti nechybí,

vůbec nic ti nepřebývá,

jsi jedno se vším,

jsi kapkou, vlnou, rybkou, 

pískem, horou..

V proudu života jsi tak,

jak nejvíc jen můžeš být..

Zapomeneš, kým jsi..

A kým bys měla být.

Jsi..

To stačí..

Zmizíš v šumění a proudu vody..

Rozplyneš se v jejím náručí.

Foto Tenerife, západ slunce nad atlantikem