Jaký je pohled na svět z koňského hřbetu

Poprvé v životě jsem dělala už spoustu věcí... 

Tentokrát to byl kůň.
Teda vyjížďka na koni.
A hlavně pohled z jeho hřbetu uprostřed tmavě zeleného sluncem prosvíceného lesního hvozdu.. Vše za podpory milovnice koní, mé dcery.

 
Měla jsem trochu obavu, zda z těch úctyhodných ušlechtilých zvířat tváří v tvář nechytnu paniku... a nezůstanu jen u pohlazení po hřívě.

 
Poslední špetku rozechvění dokonale rozptýlil svou neodbytnou pozorností roztomilý černý buldoček. Rozvalil se mi celou svou vahou na nohy a žadonil o pohlazení.

 
Paní koňařka hned na to rázným hlasem vybrala po mém sdělení, že jsem v jízdě na koni úplné novorozené mimino, koně jménem Princ.
Jelikož byl téměř bílý, alespoň ve výšce mých očí, nasedla jsem s lehkým chvěním do sedla a telepaticky vyslala zprávu, že mu děkuji.

 
Jezdili jsme asi hodinu a byla to krása. Nad hlavami se skláněly větve stromů, koník šel klidně a nesl mne jako drahocenný poklad. Byla jsem mu nesmírně vděčná. Zatáčel přesně tam, kam měl, držel se cesty, prostě Princ.