Jsem k ničemu!

11.12.2019

Sněhová vločka Kamilka
lehce padá z nebe na zem
a šeptá směrem ke druhé vločce,
Cecilce,otázku:
"K čemu jsme, když hned roztajeme?"
Cecilka jemně pokrčí rameny,
do této chvíle ji nic takového nenapadlo,
jen si lehce poletovala vzduchem...
A na nic nemyslela....
Jen jí bylo prima...
"Nevím... " špitla směrem ke Kamilce.
A začala se cítit divně.
Ztuhla jí malinko sněhová obruba,
přestala cítit
na svém sněhovém tělíčku okolní vzduch,
zapomněla vnímat,
jak nádherné a povznášející
je samo padání z nebe na zem.

Kamilka se trápí svou otázkou.
Cecilka se k ní přidává.
A dvě sněhové vločky
původně krásné a nadýchané
tuhnou v kusy ledu
díky jedné jediné myšlence,
kterou začaly žít a trápit se.

Cecilku najednou napadne:
"Kamilko, víš, a je to pravda,
že jsme k ničemu, když hned roztajeme?"
Vločka Kamilka se zamyslí
a tiše smutně zašeptá:"Ano."
Cecilce to nedá a zeptá se znovu:
"Kamilko, víš, ale skutečně víš, že je to pravda?"
Kamilka zaváhá, a musí si přiznat
a po chvíli i Cecilce, že to vlastně skutečně neví...
Že ji to prostě jen napadlo.
A začala té myšlence věnovat pozornost.
Cecilka se ptá dál: "Víš, Kamilko, jak ti je,
když věříš tomu, že jsme k ničemu,
když hned roztajeme?"
Kamilka s povzdechnutím odpoví:
"No, víš, od té chvíle,
kdy mne ta myšlenka napadla,
jsem úplně mimo sebe,
tuhnu,
nevím, kdo jsem,
vůbec nevnímám vzduch
a jeho proudění,
jsem úplně stísněná,
jako v ledovém krunýři,
který mne nechce pustit.
Cecilka na to:
"Jo, přesně. Vlastně to už vůbec nejsem já.
Je tu jen ta myšlenka a já jsem fuč.
Jako bych přestala existovat.
Nebo alespoň zmizela všechna má radost
a do mého sněhového tělíčka přišlo
takové mrazivé napětí.
Není mi vůbec dobře."
Cecilku v tu chvíli napadne:
"Kamilko, a jak by ti bylo,
kdyby ta myšlenka zmizela?
Kdyby jsi dál padala bez ní?:
Kamilka se na chvíli zadumá,
nechá na sebe tu představu působit
a s radostí vykřikne:
"Ach, bez té myšlenky,
to bych byla zase sama sebou.
Letěla bych si vzduchem,
vnímala jeho proudění,
uvolnilo by se to nepříjemné napětí
byla bych zase nadýchaná a hebká,
plná radosti a prožitků
z padání z nebe na zem."
Cecilka v tu chvíli vykřikne:
"Jsme k něčemu, i když hned roztajeme!
Určitě ano!
Třeba k potěšení člověka,
když nás vidí, jak si padáme.
Nebo k vláze pro nový život,
až přijde jaro.
A taky k ochlazení,
aby si příroda odpočinula..."
Kamilka v tu chvíli dopadne
už bez myšlenky, že je k ničemu,
když hned roztaje,
na zem.
Stihla si ještě užít
houpání větru
a poslední krátkou zatáčku
směrem k nebi
až slastně
a uvnitř s důvěrou přistála
společně s dalšími vločkami
na ledovou zem.
Kamilka už jen lehce šeptá
Cecilce do ouška:
"Bez té myšlenky
je to zase na světě prima, že?"
A v tu chvíli se obě stávají
součástí sněhuláka,
kterého z čerstvě napadeného sněhu
s radostí staví rozdováděné děti.