Když se duše dotkne cyklus života
Brouzdám se pampeliškovou loukou...
Včera ještě plná žlutých hlaviček
a dnes bílých padáků
připravených zanést nový život
na rukou větru či vánku o kus dál...
Jednu utrhnu a vyslovím díky a přání.
Je to přesně ve chvíli,
kdy fouknu do kouzelné koule pápěří...
Ach...Někde hluboko uvnitř mne
se mé duše dotkl cyklus života,
pomíjivost i krása,
velkolepost i umírání...
V křoví ani ne dva metry ode mne
rozhazuje zbytky suchého listí kos.
Nenechá se mnou rušit.
Jsem potěšena, že ve mne nevnímá nebezpečí.
Les zhoustl novým listím taky během pár dní.
A jak voní...
Malý keřík šeříku.
Pár kvítečků je už rozvitých.
Vnímám, jak mne každý krok uklidňuje a těší.
Napětí, které mi ještě před chvílí sedělo za krkem
stéká kamsi do hlubiny země
stejně jako malý čůrek vody ve studánce.
Cesta do kopce pokračuje hlouběji do lesa
plného koberců pomněnek.
Jsou tak něžné, drobné
a tak nádherné obrazce tvoří tím,
že jich je tolik pohromadě.
Mojí myslí projede film,
který vídám od dětství...
Vylétám ze země
a dívám se do všech směrů
z čím dál větší dálky,
až se rozplynu kamsi do nekonečna,
s bázní a úctou v srci,
s pocitem propojení...
Vracím se svou přítomností opět do lesa,
do těla, znovu vnímám smysly okolí.
Pomněnky vystřídaly koberce konvalinek.
Neodolám a přivoním.
Míjím pár usmívajících se milenců...
Nemám hodinky, ani mobil,
no cítím, že je čas k návratu.
Děkuji, lese.
Děkuji, jaro.
Děkuji, Blaženosti.