Nadstandart se světlem s nápisem Nouzový východ
Je prvního února a já vystupuji z auta před nemocnicí, kde mi mají vyndat z nožky všechen kovový materiál, který mi před třemi a půl roky zachránil malíček a zafixoval tříštivou zlomeninu kůstek chodidla.
Tehdy, v parném horkém letním dni ke mně přišla vize.
Společenství žen, které se vzájemně podporují, propojují, sdílí své životní moudra a uvědomění, ženy v perimenopauze a menopauze. Vznikla tak skupina Tajemství ženské zralosti. Je nádherná a je k dispozici i dnes pro každou ženu, která vstupuje do tohoto přechodového období... Stejně jako další můj úžasný projekt Dary menopauzy.
Ale teď zpět k tomu únorovému dni a mému vstupu na půdu nemocnice. Přijetí trvalo docela dlouho. Na tabuli svítila světýlka čísel ordinací a čísla pořadí pacientů. Ano, těch trpělivých, kteří čekají a čekají, až na ně přijde řada. Čekárna na ortopedické ambulanci se zaplňovala dalšími a dalšími příchozími. Zjistila jsem, že zvenku je vidět přes okno na světelnou tabuli a trávila čas na čerstvém vzduchu v malém parčíku dvorku nemocnice. Bylo chladné ráno a mne se zmocňoval strach a obavy. Operace se už rok a půl odkládala. A v okamžiku, kdy na mne dýchlo prostředí nemocnice svým těžkým vzduchem bolesti, utrpení, slz, překonávání sebe sama, naděje vycházející z temnoty.... chtělo se mi utíkat pryč, do bezpečí.
Jenže kde je skutečné bezpečí?
Doma, v lese, na vrcholku kopce, v údolí, u lidiček blízkých mému srdci? V tom parčíku uprostřed nemocnice jsem se rozhodla vydat na zvláštní vision quest. Cestu, kdy uctím a poděkuji za kus svého života, kdy jsem se věnovala tématu menopauzy a hlavně ženám v tomto neuvěřitelně zvláštním životním období. Odstartovala ho zlomenina a je na čase zrekapitulovat ty 4 roky na cestě za objevováním, oč v tomto období jde a kam nás ženy skrze proměnu, transformaci, metamorfózu vede v našich životech. A tak jsem krok po krůčku procházela přípravou na operaci, operací samotnou a pak fází hojení.
Ta první část - příprava na operaci, mi přinesla nádhernou laskavou bytost jako spolubydlící na pokoji. Paní Anička by mohla být mou maminkou. Hned od první chvíle, kdy jsme se setkaly, jsme automaticky byly bez roušek a repirátorů. Přirozeně, bez jediného slůvka a celý neuvěřitelně laskavý a s humorem o nás pečující tým na oddělení byl s tím v souladu. Měly jsme celý den na sdílení. A paní Anička prožila opravdu silné životní okamžiky. Bylo mi ctí být posluchačem jejích příběhů. Smrt manžela, dítěte, ale i podnikání, okamžiky štěstí a radosti i každodennosti... Děkuji, Aničko, za opravdu klidně plynoucí den plný příprav na operaci každé z nás a vzájemnou podporu. Doufám, že náš přípitek poslední sklenicí vody před operací přinesl i vám požehnání a cestu k uzdravení.
Moje cesta pak pokračovala už dál na operační sál jízdou jako na tobogánu přes dlouhé chladné chodby nemocnice. Mladíci, kteří měli v rukou vozík a moje bezpečí, byli naladěni na vlnu příjemného humoru, a tak se strachu a obavám jen těžko hledalo záchytné myšlenky k započetí příběhů v mé mysli. Jen jsem zavnímala, jak se mi chvěje celé tělo chladem, který byl na operačním sále a už jsem byla jinde, ve snech, tančící mezi květy na louce a pak už pět lidí volá mé jméno a opět skrze tobogán nemocničních chodeb putuji do jiných útrob nemocnice. Jiní mladíci, kteří opět vezli vozík s mým probouzejícím se tělem, žádají s hravým úsměvem podpis, že vypadám jako Leonardo DiCaprio.
Hlavou mi proběhla myšlenka, že to není po operaci tedy vůbec špatné. Přestože je to muž. A to už se ocitám v růžovém jednolůžkovém pokoji se světýlkem "nouzový východ" nad dveřmi, lehce přikrytým nemocničním ručníkem. Zajímavý okamžik mé cesty, nemyslíte?
Pokračování příště...