Na to nemám!

Byla nebyla, na stráni hned vedle potoka, pod hromádkou spadaného listí z podzimu, žila stonožka. Každičký den, když chtěla vyrazit na procházku a pozdravit všechny své oblíbené sousedy, musela nasoukat svých 100 nožek do 100 ponožek a 100 botek. 

Dokážete si to vůbec, vy dvojnožci, představit?

Je to padesátkrát více, než vy.
A dvacet pětkrát více, než váš psí mazlík...
Pokud teda nějakého mazlíka máte.
Jen tomu asi nedáváte ponožky.
A toho času, co to z celého dne stonožce ukrojí.
Před a pak i po procházce...

Jednoho dne začala stonožka při obouvání přemýšlet a v duchu sama sobě říkala:"Na to nemám! 100 ponožek a 100 botek.... To nezvládnu!"
U každé nožky,
u každé ponožky,
u každé botky,
stále znovu ta stejná myšlenka.
Na konci, když už byla obutá, ji těch 100 opakování stejné myšlenky dostalo.
Stála na zápraží svého domečku, stejně jako kterýkoliv jiný den.
Stačilo jen vyrazit a užít si své oblíbené procházky na čerstvém vzduchu
a osvěžující rozhovory se sousedy.

Jenže....

100 krát opakovaná myšlenka: "Na to nemám." ji úplně zablokovala.
Nemohla ani dopředu,
ani zpět.
Jen tam stála a cítila ten tlak, tu tíži, to napětí v celém těle, které se stávalo
víc a více nesnesitelným.

"Na to nemám. 

Je to pravda?"

špitá si sama pro sebe jemným hláskem stonožka.
"Ano, je to pravda."

"Na to nemám. 

Můžeš s absolutní jistotou vědět, že to je pravda?" 

malinko zaváhá...

V hlavince jí to šrotuje o 106.
No, jistota to není.
Možná ano,
možná ne.
Takže to být pravda nemusí...
"Ne, s absolutní jistotou to nevím."

"Na to nemám. 

Jak reaguješ,
co se děje, když této myšlence věříš?"

ptá se stonožka dál sama sebe.
A hned se jí dere z úst odpověď:
"Bídně, těžce, jako pod hromadou kamení, ztuhle, děsně svázaně,
nemohu se vůbec pohnout..."

"Na to nemám. 

Kdo bys byla bez této myšlenky?" 

pokračuje v meditaci pomocí 4 otázek stonožka.
"Uf! Tak to by mi bylo zase normálně, hezky, svobodně.
Žádné zamrznutí,
žádná spoutanost,
žádný tlak a ztuhnutí v těle..."

"Tý jo. A co když na to mám?

Vždyť jsem se tak narodila. Rovnou se 100 nožkama." napadne stonožku uvnitř už trochu zklidněné mysli.
"Vždyť jsem to dělala už tolik týdnů a měsíců a všechno šlo jako po másle.
Žádný zádrhel se nekonal.
Tak proč bych teď na to neměla mít?"
A tu jí to dojde úplně, zacvakne poslední dílek a stonožka vykřikne:
"Vždyť to všechno bylo jen kvůli té jedné myšlence!"

A vesele vykročí ven,
s radostí
a téměř tanečním krokem
si to mašíruje
k prvnímu sousedovi
na své obvyklé trase.