O větru, jahodách a zralosti

Kráčím si loudavým krokem,
zepředu mne silně, ale příjemně ovívá vítr,
nebe ztmavlo až do odstínu šedé,
ze které když odebereš poslední kapičku bílé,
stane se černo černou
.
Nastavuji větru tvář. Ach, taková rozkoš. :)
Ve vzduchu je cítit napětí těsně před bouřkou
a zároveň různé vůně...
Bez, jasmín, než stihnu zavnímat a rozeznat další, jsou fuč
a moje oči se tetelí blahem z vlčích máků
lemujících okraje pšeničného pole.

Náš motýlí psík nastavuje svůj špičatý čumáček stejným směrem jako já tvář a labužnicky nasává proudící vzduch.
Motýlí uši mu vlají kolem hlavy, stejně jako mně vlasy.
Zasměju se nahlas tomu výjevu, který musíme pro pohled někoho zvenčí tvořit. :D

Když se nabažíme proudění větru, pomalu pokračujeme k našemu tajnému místečku, kde letos vyrostly lesní jahody.
Krásně to tam po nich voní.
Sem tam je pod listem červeno. Natáhnu se pro jednu a jsem překvapená, jak snadno, opravdu velmi lehce, mi sklouzne téměř sama do dlaně. Je nádherně zralá, právě tak akorát. A chutná báječně. A s chutí a vůní se mi vybavuje kytička lesních jahod z dětství. Byla jsem tehdy nemocná a nemohla jsem jet na výlet, na který jsem se moc těšila. A prarodiče mi pak donesli právě kytičku lesních jahod. :)
Trhám další. Jéjej, té se moc nechce, drží a musím docela silně zatáhnout, abych ji utrhla. No, už vím proč. Je červená jen na malém cípu, zbytek ještě není zralý.
Zadumám se, kde ve svém životě tlačím a trhám nezralé?
A jak je to báječně zařízeno, že když je něco zralé, samo to vklouzne do dlaně.