Óda na radost

Těsně předtím, než se zatáhlo nebe za závěsy z temně šedé a místy až stříbrně světélkující opony, jsme s mým mužem vyjeli na našich nových červených lanovkách na výlet. V plánu bylo něco přes 30km. S lanovkou, která každý terén i vele kopec promění jako mávnutím kouzelného proutku v rovný chodníček, to je brnkačka. Taková milá vyjížďka do lesů, luk a hájů.

A byla to podívaná... S lanovkou člověk fičí i těsně před vrcholkem kopce s větrem ve vlasech. S nadšením jsme vyjížděli všechno, co se zdálo v dohledu jako nejvyšší. Jen tak, na pohodu, vedle sebe si povídáme, rozhlížíme se kolem.... Moje kamarádka tvrdila, že je to jakoby jí znovu bylo 20. No, nevím, jak ona, ale já si pamatuju, že ať mi bylo kolik bylo, stejně jsem kopce a výšlapy kamsi nahoru do nekonečna, kdy za každou zatáčkou jen následovala jiná ještě výš a výš, prostě nesnášela. Ale teď... Teď je to radost. Teda pokud lanovce nedojde baterka....

Zpět k výletu... K lesním cestám, které chladí už jen při pohledu na kapradí podél nich. Zurčícímu potoku podél nich... K polím se zrajícími slunečnicemi, kukuřicí nebo balíky slámy. Potkali jsme i pole nějakého filuty, který vybírá za bludiště v kukuřičném lánu dokonce i vstupné....

Po radostném výstupu na nejvyšší kopec v okolí následuje parádní sjezd. Cesta je nádherná, takže bez brzd, naplno, s tím nádherným silným proudem vzduchu kolem tváří i čela.... A šup na další stoupání. Lanovky fungují, radost narůstá. Z kopce do kopce....

Až tu cesta dolů, samý štěrk, výmoly. Někdo by se zaradoval. No, navzdory tomu, že je to z kopce, slezu z lanovky a vezu ji pěšky dolů. Brzda mi pomáhá udržet váhu. První okamžik, kdy je lanovka oproti kolu v nevýhodě. Táhne mne dolů víc, než by mi bylo milo. Takže od teď už asi kopce se štěrkem vynechám. Jen ne kvůli jejich výšce a cestě nahoru. V tom je to s lanovkou jiné než dříve s kolem.

Za zatáčkou se cesta proměňuje zase na tu jemnou, lesní, voňavou pěšinku, takže nasedám na lanovku a užívám si jízdu nádherným tunelem uprostřed keřů, větví stromů, žlutých i modrých kytek, motýlů a občas nějaké té hodně žhavé kopřivy. Mám štěstí, na rozdíl od mého muže ani jedna na mne svými chapadýlky nedosáhla.

Pod stromy to ještě není skoro poznat, ale tam venku, tam se opona změnila v těžké nasáklé hadry a začala bouřit. Občas se nad lesem mihlo světlo blesku a začalo na nás příjemně, takovým tím milým osvěžujícím způsobem, lehce jemně pršet. Připadala jsem si jako by mi nějaká dobrá duše ostřikovala jemně obličej a předloktí, aby mne ochránila před horkým letním vzduchem.

Další kopec nahoru, pak dolů, proti nám cyklisté bez lanovek... Zdá se, že jsou stateční a kopec nekopec, šlapou do pedálů. V duchu jim posílám přání síly a šťastnou cestu. Jsem táááák vděčná, že zrovna já teď sedím na lanovce. A nečekaně, když to vypadá na další a další kopce a kopečky za zatáčkou se před námi otevře výhled na přehradu a hrad Veveří. Kapky si přivedly další sestřičky a začaly bubnovat v rychlejším rytmu. Ještě pořád se mi to líbí a po chvíli, kdy pohladím pohledem okolní krajinu i scenérii hradu nad ní, se rozjedu po silnici směrem k domovu. Silnice je jakoby se právě vydatně sprchovala v očistném koncertu kapek a kapiček.... 

Nevím proč, ale začíná se mi to víc a víc líbit A chvíli mám pocit, že kdyby už nebyla na světě, zněla by mi v uších a pak z úst stejně právě ona.... Óda na radost.... nejdříve ji slyším ze všeho toho svěžího deště a zvuku lanovky prodírající se potoky omývající silnici... Pak si všimnu, že si zpívám... Ne, já křičím, co mi hlas a tělo jako nástroj stačí..... Zpívám a zpívám..... Projíždím kolem choulících se lidiček na zastávce autobusu a mám pocit, že už nezpívám já, ale všechno a všichni.... Že celý svět, celý vesmír zní Ódou na radost. 🌹