Pod korunami stromů u naší studánky

Pod korunami stromů u naší studánky se mi před vnitřním zrakem událo opět něco nečekaně krásného..

V mé zahradě, kde je vždy vše, co právě potřebuji, začal růst nádherný strom. Už si tam rostl nějakou dobu, no zatím byl mimo mou pozornost. Kmen začal mohutnět, větve se rozrůstaly do dalších a dalších větviček a lístečků.. Kořeny prorůstaly mohutnými pařáty do půdy. Když v tom zahlédnu, že z jedné strany kořeny chybí. 

Zahlédnu tenoučký kořínek, který se sotva podíval pod povrch země okolo stromu.

 Najednou vnímám, že strom je můj rod a tenký kořínek je část otcovské linie. V tom se objeví zlatá sekyrka a než se stačím s údivem nadechnout, přesekne bez zaváhání tenounký kořínek a strom se zatřese tak mohutně, že kousek couvnu i tělem. Vydechnu zhluboka v tajemném očekávání, co bude dál. Strom mého rodu se rozvibruje jemnou melodií, kterou tak dobře znám z dob, kdy mi bylo uvnitř těžce. Přicházela ke mně tehdy jako léčivá, hojivá hladivá píseň. Prsty ji nějakým záhadným způsobem samy vytančily z kláves klavíru, či strun kytary. Melodie začíná probouzet nové kořeny. 

Pevné a mohutné kořeny stromu mého rodu. Pomalu se vytahují a prorůstají zemí. 

Hluboko, přehluboko.. Nové a nové vlnění kořenové struktury mizí v útrobách kypré lesní půdy a přináší i do mého pocitu v těle nový a krásný pocit stability. Před očima se mi začnou problikávat situace a hlavně tváře lidí, kteří mi během mého života nějakým způsobem naplnili pohár otcovské péče. Je to tak neuvěřitelná vlna, že stojím v úžasu nad tím, jak hojný ke mně život byl a je. Jak nenechal pohár prázdný, ač by se to mohlo z mého životního příběhu zdát jako samozřejmé. V mém srdci a duši narůstá pocit vděčnosti. 

Přemáhá mne dojetí a z očí mi začnou téct proudem slzy. 

Hojivé, léčivé, přinášející uvolnění i pocit povznášejícího radostného opojení. Vydechnu několikrát úžasem.. Lehce mi proběhne myslí myšlenka, že mi bylo více než stonásobně dopřáno vykoupat se v podporující energii otcovské péče. Děj vize se pomalounku vytrácí v dáli, no pocit vděčnosti narůstá stejně hojně a mohutně jako před chvílí kořeny stromu mého rodu. Stojím si stabilně, no s lehkostí. Mám chuť si poskočit v radostném naladění a zároveň se poklonit, s důstojností pokleknout před kouzly, které mi Život daroval a připomněl.