Pracuji na sobě nebo si dávám víc a víc lásky, pozornosti a péče?

Co prvního vás napadne, když o sobě někdo řekne, že "na sobě pracuje"?

Nevím, jak pro vás, ale pro mne to je jako obrovský batoh všeho, co bych měla udělat, abych byla lepší, přijatelnější, dokonalejší.... Je to jako zdolávat neustále, a s co největší dřinou a námahou, jednu velehoru za druhou. A jen jednu zdoláš, už je tu další a další a další... Na vrcholu tě sice čeká radost ze zdolaného cíle. Ale potom další práce, další úkol, další makání na sobě, den za dnem. Hlavně nepolevovat, pokračovat, mít před očima svůj cíl, svůj záměr, nezklamat, plnou parou vpřed...

Něco jako na tom obrázku nahoře vlevo. 

A co máte před očima, když o sobě někdo řekne, že "si dává víc pozornosti, lásky a péče"?

Já asi něco jako ten obrázek nahoře vpravo. Také se posunuji, ale ne nutně vždy do toho největšího a nejnáročnějšího kopce. Je tu prostor pro radost z bytí, plynutí. Žádné nepřiměřené nároky na sebe, žádné překonávání náročných překážek, žádné násilí na sobě, hlavně si "to užívat". Přítomný okamžik, tady a teď, netlač řeku, teče sama... 

A co je tedy lepší?

No, a co když je to kouzlo v tom, že potřebujeme obojí? Jako dvě strany jedné mince se tyto dva pohledy doplňují. Jeden bez druhého by nebyl úplný. Jako houpačka překlopená stále na jednu stranu. Jako jenom tma, nebo jenom světlo. Jako růže bez trní, nebe bez mráčků... Určitě vás napadnou další příklady.

Teď už zbývá jenom najít rovnováhu. Jak to děláte vy? Co se vám osvědčilo?