Příběh mojí prababičky Františky

Když se moje prababička Františka zamilovala,
byla doba,
kdy ženy v naší zemi 
měly jen pár týdnů právo volit.

A ona zvolila lásku k pradědečkovi...

Postavila se za sebe
a zvolila si cestu podle srdce.
Z kočáru sestoupila na vlastní nohy
jen rukavičky si nechala a klobouk
jako památku na to, odkud pocházela.

Rodiče na ni zanevřeli
a zřekli se jí.
Národnost jejího muže,
vojáka putujícího z války domů,
to byla ta překážka,
podmínka pro lásku
rodičů k jediné dceři.

A prababička Františka
se svým milým Františkem
žila v láskyplném bytí.
František vyřezával hračky ze dřeva
spolu je barvili a prodávali,
tolikrát mi ten příběh vyprávěla
moje drahá babička,
jejich dcera...
Ve vzpomínkách to zapsané měla
jako přenádherné šťastné dětství...

A když v zimě padal sníh
tak pradědeček František
tvořil na náměstí
sochy z té ledové krásy.
I patrona naší země
na koni,
jak v Praze...

Až přišel den,
kdy prababička Františka
s rukama černajícíma nemocí
naposledy objala svou prvorozenou dceru...
Nemoc ji přemohla,
smrt její duši
dveře života v těle
zavřela...

A ani v tuto chvíli
rodiče Františky
svůj postoj nezměnili,
když jako mladá žena,
máma tří malých dětí
zemřela na zákeřnou chorobu,
a srdce Františka pod tíhou bolesti
na pár let nechalo děti i minulost
zavřenu za stěnami sirotčince.

V knize úmrtí byla Františka zapsána
jako člověk bez příbuzných a rodiny,
hrob zapomenut leží
v místě, 
kde nyní roste krásný strom...

Však její příběh

dodnes v mojí mysli leží
a do slov právě přechází
bez detailů a podrobností
však pro mne vzácný tím,
že vím,
že už tehdy zvolila si
podle srdce svoji cestu
prababička Františka..