ROVNOVÁHA A JEJÍ VRCHOLNÉ OKAMŽIKY JSOU JEN DVA V JEDNOM ROČNÍM CYKLU

Kdy už přijde ten vrchol, vrcholný okamžik?

Ptáme se ve chvílích, kdy jsme zrovna až po uši v bahně, kdesi na dně, sami sebe i života.. 

A přitom to žijeme každý rok znovu. Jen jednou je tu vrchol, slunovrat, světlo na vrcholu..

Jen jednou je tu stínový slunovrat, noc na vrcholu..

A dvakrát se ocitneme přesně na půl mezi světlem a stínem.

Jen dvakrát za rok, za všech těch 365 dní.. 

Zbytek dní je cesta.

Cesta na vrchol světla, cesta na vrchol stínu, cesta k rovnováze světla a stínu. 

Tak křehké a tak krátce trvající. A tak stále dokola, ve smyčce, a přitom nově znova, v cyklech dne, měsíců, let, jsme vedeni rytmem přírody, přirozenými cykly, s občasnými vyjímkami jako kořením všednosti, nahoru, dolů, občas rovnováha..

Tak proč jsme si usmysleli, že někde někdy je jen stále stoupající vrchol před námi? 

Stále a stále stoupající výkon, úspěch, výsledek.. Do nekonečna a ještě dál.. 

I rovnováha samotná je křehká a jen dvakrát za 365 dní se do ní životní běh světa dostane..

Ostatní dny jsme na cestě od jednoho rovnovážného stavu, přes vrchol světla či stínu, k tomu druhému.