Ruce vzhůru!
Nože, pušky, luky, kuše..
Proč se děsíš, moje duše?
Výstřely a na vojáky hraní..
i když jen jako,
co mi brání
sdílet radost mého syna
při hrách, co mu připadají prima?
Pamatuji si jednu moji kamarádku z vysoké, která studovala na vojenské škole. Byla tak nadšená...
Totéž nadšení vidím u jednoho mladíka z příbuzenstva... Vydal se po stopách konstruktéra pušek na střední škole a teď čerstvě také mezi vojáky z povolání.
Nedávno jsem shlédla dokument Olgy Sommerové "Sedm světel". Je o sedmi ženách, které zažily útrapy války. Citlivě, ale autenticky natočené. Nesmírně mne to obohatilo v tom, v jak velké míře si lze vážit života.
Mám dojem, že je opravdu lepší tančit než válčit...
Ale pokud by někdy nastala situace, že se bude válčit, pak budu nesmírně ráda za někoho, kdo se za mne a moje děti statečně postaví.
Kdysi mi říkal jeden misionář, že ve sportu a ve válce se na vše i na lež a léčku dívá jinak, než v běžném životě.
Nejsem šťastná z pohledu na zbraně, ani ze zpráv o válkách, či jen sporech, které se zdají býti k válce směřujícími.. Doma vidím, jak je můj syn zapálený do zbraní a toho, jak fungují... Miluje lítat venku s klukama a hrát si na nebezpečí...
A hlavně nad ním statečně vítězit..
Skládá pistole a zbraně z lega, clics, papíru... A když nic z toho nemá po ruce, vyřezává pušky nebo nože ze dřeva... Zdá se, že nemůže jinak... Je tím přitahován. Ten živý svit v očích.... To nadšení.... Zápal....
Je to pro mne děsivé a nádherné zároveň.
Nedávno jsem viděla dokument o puberťácích, kteří se rozhodli jako přechodový rituál z dětství do dospělosti, prožít tři dny bez jídla. Osamotě. V divočině. Byli na to připravení speciálním programem dopředu. Měli podporu, zázemí v podobně základního tábora, kam se mohli vrátit kdykoliv by to potřebovali.....
To, co bylo na závěr vidět na každém tom mladém člověku, bylo něco nádherného... Našli sami sebe. Dospěli. Uviděli svoji vizi.
Začátek těch tří dní pro ně určitě nebyl vůbec snadný.