Růžový nadstandart se světýlkem nouzový východ - část 2

Růžový nadstandart se světýlkem nouzový východ mne hostil svou konejšivou hojivou atmosférou jen necelý jeden den. Před odchodem do nemocnice jsem si prožila spoustu vnitřních obav a strachů. Jedním bylo i to, jak se mnou bude zacházeno, když jsem bez tečky.

A žádná z těch obav a strachů se jako to bývá, nekonala. 

Všechen personál do jednoho, každá lidská bytost, kterou jsem potkala, se chovala naprosto korektně, bez předsudků a laskavě. Většina i s humorem pečovala o potřeby mé i dalších lidiček na ortopedickém oddělení. Na celém oddělení nefungovalo jen něco nutného pro chod televizních obrazovek, takže celou dobu jen mlčely a z pokojů se ozývalo mužské i ženské švitoření. A často i tak nádherně znějící lidské záchvaty smíchu, že mi to nedalo a smála jsem se jen tak též. 

Terapie smíchem by měla být podle mne nedílnou součástí léčby. 

 Plus podporující dechová cvičení a čerstvý vzduch. Toho jsem měla nakonec hojnost. Po celou dobu jsem mohla mít otevřené okno. Což mému jednolůžkovému růžovému nadstandartu dávalo ještě další bonusový bod navíc. Pomalu se blížila chvíle, kdy se rozhodne o mém propuštění z nemocnice. Věřím, že to klapne a za pár chvilek pojedu domů. 

 Poslední vizita, převaz a 4 sestřičky jásající nad mou čerstvou jizvou. Fakt to dělá divy, když někdo vysloví nad vaší čerstvou ránou slova:"Nádherné se to hojí! To je nejkrásnější jizva za poslední tři roky, co jsem viděla." Po takových slovech mne opustily i obavy z divně do oblouku vytvarované nožky, která byla už zase v bělostně zářících obvazech. Huráááá! Jdu dnes domů. Sice po třech, třesoucí se, nejistá, ale domů. Pro všechny, které cestou míjím, nějak vyvolávám asi dojem, že potřebuji při mém stylu chůze o berlích další pomoc a záchranu před pádem. Děkuji v duchu za tu péči, kterou o mne ti neznámí v nemocnici mají. Jednotlivé dny vám už popisovat nebudu. No, nožka pomalu začala poslouchat mé pokyny a opět se vytvarovala zpět do pozice, jak jsem si ji pamatovala z doby před operací. Jedna výprava na převaz a tam opět slova žehnající jizvě k úspěšnému hojení. Ach, to je hned všechno mnohem jednodušší. Cítím se dojatá, že se mi dostává takové péče. Poslední cesta do nemocnice, opět jásání nad krásně hojící se jizvou a přecvaknutí stehů kleštičkami. Pochopila jsem z úžasu doktora, že stehy jsou z nějakého nového materiálu, který se mu zcela dokonale zamlouvá. 

V čekárně jsem byla obdarována také. Potkáte tam různorodé lidičky. S různými částmi těla pod obvazy, v ortézách, či sádře. Pro mne je to vždy extra rychlé naladění se na vděčnost. Protože mám všechny části těla a funkční. Tentokráte se se mnou začala sama od sebe bavit nejdříve paní s berlemi. Posteskla si, jak už s nimi chodí dlouhou dobu a je z toho unavená. A pak se rozzářila a ve své představě se asi ocitla přímo u moře a vyprávěla, jak tam v létě musela do vody s jednou berlí. Tak jsem jí popřála, ať je to příště už bez berlí. Usmála se opět s tou září jdoucí odkudsi zevnitř a rozloučila se. 

Hned na ni navázal pán sedící na židli vedle mne slovy:"A co vám se stalo? Určitě to bylo z tance. To je úplně jasné, že mám pravdu? Z čeho jiného byste to měla." A pokračuje vyprávěním o tom, jak má chatičku, tedy vlastně ranč, s koníky, a jak se těšil na Jizerskou padesátku, ale letos mu to nevyšlo.. Tak jen chodí koukat na své běžky do kumbálu. A doufá, že jeho kotník bude příští zimní sezónu připraven k opakované účasti na této oblíbené kratochvíli. 

 Opět ta zvláštní záře. Zevnitř, linoucí se na povrch... 

Krásná, povzbudivá, naděje plná záře radosti, nebo štěstí... Děkuji, že mám tu výsadu, že potkávám zářící lidičky. Zraněné, bolavé, no nepřestávající žít. Ten proud života, který mne díky nim obejmul, je tak neuvěřitelně nakažlivý...