SCHOPNOST PROŽÍT PŘÍTOMNÝ OKA MŽIK

Když se zadívám směrem do svého dětství,
vidím babičku v celé její kráse.
Na zahrádce, jak opečovává záhonky s mrkví a hráškem.
A pak v kuchyni, jak nám připravuje oběd
a naslouchá našim dětským vyprávěním.
Před očima se mi ukazují obrazy poskládané z chvilek,
kdy mne babička učila vařit
a pečlivě a důkladně mi diktovala
všechny součásti receptu tak,
jak to sama zažila v učení se kuchařkou.
Líbilo se mi vždy, jak měla rozdělená jídla
během týdne i ročního cyklu
podle barev a chutí, takže strava, ač skromná,
byla pestrá a obsahovala vše, co bylo dostupné.

Nádherné tetelení uvnitř cítím,
když si vybavím chvíle u klavíru.
Babička zpívá píseň
a trpělivě znovu a znovu opakuje její části,
až se mi podaří najít ten správný tón
a zahrát postupně celou melodii.
U toho mi stihne povyprávět
několik příběhů z knížky,
kterou právě čte,
nebo se v líčení společně ponoříme do divadelní hry,
kterou shlédla, či přečetla.
Měla jsem tyhle oka mžiky ráda
a jsou hřejivými připomínkami babičky lásky ke mně.
Je s podivem, že v sobě měla tolik hřejivosti a laskavosti,
když sama prožila své dětství z části v sirotčinci.
Ve dvanácti jí zemřela máma,
její tatínek situaci nezvládl
a propadl ze žalu alkoholu.

Babička trávila čas na jedné straně malého domečku
a její muž, můj děda, na druhé.
Babička v kuchyni, nebo křesle s knížkou.
Děda s cigaretou u šicího stroje, nebo na verandě s jejich různě početnou smečkou holubů, kanárků, psů a koček.

Společně se pak potkávali
uprostřed jejich skromného stavení
u jídla, u televize, nebo při spánku.
A jen občas jeden, nebo druhý zavítal
do království svého rodinného příslušníka.
Jako dítě jsem milovala tu rozmanitost,
která se na tak malém prostoru skrývala.

Díky babičce se mi tak nějak sama
a s lehkostí vryla do srdce láska k moudrosti,
poznání, literatuře, historii, divadlu a hlavně příběhům.
Jsem vděčná za chvíle,
které mi byly dopřány v její společnosti.
A vracívám se ve vzpomínkách ráda
také k její schopnosti
opravdově prožít přítomný okamžik.