Smutek

Vnímám smutek. 

Hluboký smutek mojí duše. 

Tam kdesi uvnitř mne

a díky němu moje duše pláče a pláče.

Nelze ho ničím v tomto světě utišit, uchlácholit... 

Od jistého okamžiku ho vnímám jako připomínku nekonečna mé duše,

která nemůže dojít naplnění skrze nic v tomto světě, 

ani díky vztahu s druhým člověkem,

byť super blízkém.... 

Je to smutek po dokonalosti lásky, 

kterou nám žádný člověk

ani věc, ani zážitek

není schopen poskytnout, 

ale která je tu. 

Stále přítomná.

A kdykoliv se v ní mohu nechat hýčkat, 

utěšit... 

Je to dotek z Nekonečna... 

Zažívám bolestivý náraz, 

když stále znovu očekávám, 

že tohle najdu někde v tomto světě, 

v místě, kde je vedle radosti, souznění

i čas, bolest, 

růst díky krokům,

skrze které poznávám to, co nechci.... 

Není snadné žít bez očekávání

a přijímat skutečnost

a nepřestat zároveň snít...