Vztahy a vztahování
Přátele a partnery si vybíráme. Rodiče i děti jsou dané.
Tam si vybrat nelze.
Ať se postavím třebas na hlavu, mám to, co je.
A proč to někdy tak bolí?
Zkusím Vám popsat, co mne jednou ráno napadlo...
Uvnitř sebe máme velmi často "romantické představy" o každém z těchto vztahů. I o tom, jak by to mělo být s dětmi i s našimi rodiči. Jak bychom se chtěli cítit s přáteli, našimi partnery.
A ono je to často úplně jinak...
Zkuste si se mnou některá setkání s Vaším blízkým člověkemi ohodnotit od 1 do 10. 1 je nic moc. 10 je úžasné setkání. Máte? Hmmm, a jak byste si to přáli mít? Na 10?
Vidíte ten svůj rozdíl?
A navíc, není to stálý stav, že ne? Proměňuje se to podle naladění osob, které do vztahové interakce vstupují. S někým je snadné být naladěn na 10 téměř pořád. S dalším člověkem se dostanu maximálně na 1 a víc nejde. Ať si přeji mít 10 sebevíc. A čím víc si přeji 10, tím větší propad při setkáních vnímám.
- Když toužím s daným člověkem po 10 a ve skutečnosti vnímám 2, není mi moc hej a trápím se, bolí to a často nevím, co s tím.
- Naopak, pokud čekám něco kolem 5 a setkání vyjde na 9, je mi blaženě a cítím se velmi dobře, naplněně, spokojeně.
Co je pak víc?
Naladit vztah z 0 na 3 nebo z 9 na 10?
Co stojí víc úsilí, kde je víc bezpodmínečné lásky?
Když jsem si ohodnotila všechny mé nejbližší vztahy podle toho, jak to vnímám a pak podle toho, jak bych to chtěla, zůstala jsem v úžasu stát. Přesně to odpovídalo tomu, kde ve vztazích prožívám těžké chvilky a lítostivé, či bolestivé propady a údolí slz po setkáních.
Je těžké přijmout, že vztah s někým pro mne důležitým, je třebas momentálně na 2 Je ale zároveň na tom i něco dosti povzbudivého. Pokud to přijmu, mohu začít stoupat, co mi moje schopnosti a nastavení druhého člověka dovolí. Příště třebas na 3. Možná za měsíc budu na 4, za rok na 5. Můj vnitřní pocit bude v tomto případě rozhodně lepší, než když budu stále čekat na 10 a prožívat 2.